Radosti, starosti
Dneska je pro mě růžový den. Ráno se dobře vstávalo, tak nějak lehce. Samozřejmě, moje pesimistické jádro uvnitř mi říkalo, to je nějaká levárna, něco se musí každou chvilku stát. Ale den začal krásně, slunce svítilo, jaro bylo v plném proudu, no prostě nádhera. V autobuse jsem si chtěla hrát na uraženou a chtěla jsem Petra trochu potrápit. Ale asi po 2 minutách mi přišla smska : Pojď hned dozadu, mám tu pro tebe místo a usměvavý smajlík. Lehce jsem zčervenala, ale šla jsem. Sedla jsem si a opřela hlavu o jeho rameno, jen se na mě usmál a šťouchl mně do kolena. Já si posunu čepici naraženou přes oči k čelu. Pousměji se a strčím do něj taky. Pak se šťoucháme navzájem, čím dál rychleji, jak dvě děti, oba se smějeme. Začne křupat s prsty, ví, že ten zvuk nemám ráda...vždycky jsem mu slibovala, že mu zabavím ruce, když tohle udělá. Vzala jsem mu ruku a propletla jsem jeho prsty se svými, pak mi došlo, co dělám. Rychle jsem se odtáhla a jen řekla: "Promiň". Petr se zase jen usmál a mě to lezlo na nervy (samozřejmě v dobrém smyslu).
Ve škole proběhlo všechno hladce, jednoduché předměty, ano uběhlo to rychle. Opravdu jsem jen čekala, kdy na mne přijde nějaká kamarádka s tím, že se něco stalo, ale nikdo nic neřekl....
Byla jsem opravdu vystresovaná, ještě nebyl den, aby se něco nestalo! Ale užívala jsem si každou minutu, každou vteřinku klidu, vždyť už jsem ho strašně potřebovala. Přišla jsem domů, jen jsem čekala, kdy na mě mamka začne ječet kvůli nesklizené lince, nebo kdy mi dá táta pohlavek za hozenou tašku u botníku. Ale ono nic! Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť to snad ani není možné. Že bych přece jen měla ve svém, prozatím krátkém, životě štěstí? Že by se mi konečně něco dařilo? Za ten den jsem byla tak ráda...milovala jsem jeho každou vteřinu. Využila jsem ho, lehla jsem si a odpočívala, poslouchala klidnou muziku a bylo mi, jak už dlouho ne.
Dneska je pro mě růžový den. Ráno se dobře vstávalo, tak nějak lehce. Samozřejmě, moje pesimistické jádro uvnitř mi říkalo, to je nějaká levárna, něco se musí každou chvilku stát. Ale den začal krásně, slunce svítilo, jaro bylo v plném proudu, no prostě nádhera. V autobuse jsem si chtěla hrát na uraženou a chtěla jsem Petra trochu potrápit. Ale asi po 2 minutách mi přišla smska : Pojď hned dozadu, mám tu pro tebe místo a usměvavý smajlík. Lehce jsem zčervenala, ale šla jsem. Sedla jsem si a opřela hlavu o jeho rameno, jen se na mě usmál a šťouchl mně do kolena. Já si posunu čepici naraženou přes oči k čelu. Pousměji se a strčím do něj taky. Pak se šťoucháme navzájem, čím dál rychleji, jak dvě děti, oba se smějeme. Začne křupat s prsty, ví, že ten zvuk nemám ráda...vždycky jsem mu slibovala, že mu zabavím ruce, když tohle udělá. Vzala jsem mu ruku a propletla jsem jeho prsty se svými, pak mi došlo, co dělám. Rychle jsem se odtáhla a jen řekla: "Promiň". Petr se zase jen usmál a mě to lezlo na nervy (samozřejmě v dobrém smyslu).
Ve škole proběhlo všechno hladce, jednoduché předměty, ano uběhlo to rychle. Opravdu jsem jen čekala, kdy na mne přijde nějaká kamarádka s tím, že se něco stalo, ale nikdo nic neřekl....
Byla jsem opravdu vystresovaná, ještě nebyl den, aby se něco nestalo! Ale užívala jsem si každou minutu, každou vteřinku klidu, vždyť už jsem ho strašně potřebovala. Přišla jsem domů, jen jsem čekala, kdy na mě mamka začne ječet kvůli nesklizené lince, nebo kdy mi dá táta pohlavek za hozenou tašku u botníku. Ale ono nic! Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť to snad ani není možné. Že bych přece jen měla ve svém, prozatím krátkém, životě štěstí? Že by se mi konečně něco dařilo? Za ten den jsem byla tak ráda...milovala jsem jeho každou vteřinu. Využila jsem ho, lehla jsem si a odpočívala, poslouchala klidnou muziku a bylo mi, jak už dlouho ne.




Click Me!
Click Me!





